Kdo neběhá, chodí

... já se teda většinou snažím běhat, ale minulou neděli jsem se rozhodla vyzkoušet kondiční chůzi. Oblékla jsem se jako na běhání, zapnula příslušnou aplikaci na mobilu (měří rychlost a kreslí trasu do mapy, co chtít víc!), vybrala trasu vedoucí přes krásná místa (chůze má tu výhodu, že stíháte koukat i kolem sebe) a šlo se. 

Samozřejmě jsem nešla řekou, ale po nábřeží - nevím, proč se ta trasa vykreslila šejdrem...

Těch 7 kilometrů jsem ušla za hodinu a ještě jsem si cestou stačila vyfotit pár míst, která jsem tady myslím ještě neukazovala... Bylo slunečno a teplo, krása.

(Druhý den mě samozřejmě bolelo kde co. Tolik ke slovu "kondiční", které padlo o něco výše.)

Copak to mají na Polytechnice? Vidíte dobře, je to lanovka...

Kabinová, moderní, báječná!

Vede přes rameno Odry do nového kampusu na druhém břehu. Dobrý, ne? V týdnu se snad taky svezu.

Na Grunwaldském náměstí stojí tyhle avantgardní paneláky z konce 60. let. Prý se v nich dneska nebydlí moc pohodlně, potřebovaly by opravit, ale ty oblé tvary by byla škoda obložit nějakou izolací, že jo...

Grunwaldský most se nevešel do záběru celý.

Pohlednice: Tumský ostrov z druhé strany, než ho fotím obvykle.

Malý výlet do Warszawy

Když se mi na podzim poštěstilo narazit na levné jízdenky na http://www.polskibus.com, neváhala jsem a koupila si dva na lednový výlet do Varšavy. Vzhledem k předpokládanému návalu povinností kvůli končícímu semestru (prognóza se ostatně plní...) jsem se rozhodla pro dvoudenní výlet, v pátek ráno tam a v sobotu večer zpět. Lístky jsem vzala dva.

Všechno dobře vyšlo - ve čtvrtek večer se mi podařilo dopsat bakalářku z lingvistiky, takže jsem si pauzu víc než zasloužila. Druhý lístek jsem dala M. a vzápětí se ukázalo, že její spolužačka z ročníku je právě na Erasmu ve Varšavě a můžeme u ní přespat. Geniální, že? A to jsem netušila, že K. bydlí přímo na Novém světě...

Ve Varšavě jsem nebyla poprvé, takže jsem mým hlavním cílem nebyly varšavské památky, ale různé parciální zajímavosti. Především jsem cílila na nové Muzeum historie polských židů. Nádherná moderní budova v parku uprostřed někdejšího ghetta ještě nebyla dostavěná, když jsem tu byla naposledy.

Dnes už je otevřená i dostavěná, takže jsem si ji mohla prohlédnout i zevnitř. Hlavní expozice ale stále není hotová, takže uvnitř jsem strávila o dost méně času, než jsem očekávala - prohlédla jsem si dočasné výstavy a kvůli hlavním sbírkám se budu muset vrátit zase někdy příště. Ne že bych si stěžovala. :)

Fotky jsou tentokrát z Instagramu, protože vzhledem k počasí (mlha, která by se dala krájet) jsou barevné filtry jediná šance, jak z toho obrazu vytáhnout nějaké obrysy. 

Kromě toho jsem se s děvčaty věnovala také dobrému jídlu. Když jsem v kavárně Petit appétit posnídala vynikající croque-monsieur a sklenku prosecca, nebyla jsem si vůbec jistá, ve které zemi se to vlastně nacházím.

Poslední fotku jsem pořídila během odpoledne, ještě než jsem se znovu sešla s děvčaty nad dobrou večeří na rozloučenou. Ohořelou duhu* jsem pozorovala z pekárny na náměstí Spasitele, a že to je nějaká pekárna! Mají úžasné pečivo a dobré víno, snadno by tam člověk proseděl celý den...

*Duha coby symbol (mimo jiné) emancipace sexuálních menšin neshořela poprvé, naposledy to schytala 11. listopadu od národovců. Na jaře ji mají zase obnovit (osadit umělými květinami), aktuálně na ní visí jenom jmelí.

On popular demand: co tam pořád děláš?

"Už skoro dva měsíce ani příspěvek, co ty to tam v té Wrocławi pořád děláš?"

Popravdě řečeno, v poslední době značně klesl počet napínavých zážitků (mám strašně moc práce do školy, což je z mého hlediska také někdy napínavé, ale čtenáře by to zřejmě tolik nevtáhlo) i krásných nových fotek (je vlastně skoro pořád tma...).

O Vánocích jsem strávila asi deset dní v Praze (a v Nejdku), ale teď už jsem zpátky a pilně se snažím dokončit jistou bakalářskou práci, abych ji pěkně včas odevzdala a ukončila tak svoje vleklé studium obecné jazykovědy. 

Ale protože člověk nemůže být živ jen vědou, věnuju se taky taky vaření. Včera jsem vyzkoušela něco nového a na sporáku mi vznikl vynikající zimně-novoroční pokrm. Řídila jsem se obecně receptem z tohoto odkazu, ale trochu jsem ho upravila a zjednodušila, protože jsem na to sama (tedy na přípravu i konzumaci) a nemám na to celý den, že. :)

(Za odkaz patří dík Zuzce ze zkvaseno.blogspot.com, což je mimochodem moc pěkný blog, pokud se tedy nebojíte pustit si kvasné procesy do kuchyně. Jelikož momentálně bydlím se třemi kluky, probíhá v mé blízkosti souběžně několik neřízených experimentů s kvašením všeho možného... :)

Argentinské guiso na návštěvě v Polsku

Co jsem do toho dala*:

- kousek anglické slaniny nakrájený na kostičky (v mém případě se to ovšem jmenuje boczek wędzony)

- 1 chorizo nakrájené na kolečka (v mém případě musela stačit pálivá papriková klobáska)

- 2 červené papriky (na kostičky)

- 1 mrkev (na kostičky)

- 1 cibuli (nadrobno)

- česnek (nadrobno), česnekofilové klidně několik stroužků

- 1 brambora pokrájená na kostičky

- rajčatovou passatu (moje pixla měla půl litru, klidně by se dala použít i krájená rajčata v plechovce)

- trochu vývaru na podlití (Ahoj mami, fakt mám v mrazáku vývar i tady. :))

- asi 200g obyčejné čočky, namočila jsem ji předem asi na 3 hodiny

- olej, sůl a koření, co se do toho hodí

A hurá na sporák:

Ve velké pánvi jsem rozpálila olivový olej a postupně jsem do něj přihazovala cibuli, mrkev, papriku, slaninu a klobásku. Všechno jsem orestovala hezky dozlatova, pak jsem prihodila česnek a nechala ho rozvonět. Pak jsem přidala bramboru a podlila celou věc vývarem. Nechala jsem to pár minut vařit, aby měla brambora náskok** a nebyla na konci tvrdá, a potom jsem přidala namočenou čočku, rajčata a zbytek vývaru. Přivedla jsem to k varu a vařila asi 15 minut, během nichž jsem to tu a tam promíchala, posolila (ale opatrně, je v tom klobáska a slanina, i ten vývar je trochu slaný) a okořenila z našich polských zásob (takže trochu majoránky, trochu tymiánu, trochu sladké papriky a pepř; žádnému Argentinci se s tím asi radši chlubit nebudu).***

Když je čočka měkká (pozor, aby se nerozblemcla) a množství tekutiny v pánvi připomíná spíš omáčku než polévku, je ta správná chvíle odstavit guiso ze sporáku, naložit si a dát si do nosu. 

Je to skvělý zimní jídlo, zahřeje a potěší i na pohled, je krásně barevný. A navíc je v tom čočka, tradiční to novoroční potravina. Tak si to třeba uvařte taky. :)

* Oproti vzorovému receptu jsem vynechala vepřové maso, kousek dýně, sladkou bramboru a trochu jsem improvizovala s kořením. Klidně to tam můžete zase vrátit, ale v chuti mi v mé verzi nic nechybělo, byla krásně plná a komplexní.

** Bramboru jsem radši předvařila ještě před rajčaty, co kdyby náhodou byla kyselá a brambora by zůstala tvrdá?

*** Fakt jsem do toho v žádné fázi nelila víno. :) Na mé poměry zcela nevídaná věc. Ale klidně by se tam asi vešlo, bez obav.

Horký talíř guisa servírujeme s literární přílohou...

Gdaňsk ve dvacátém století - pošta, loděnice, válka, revoluce

Neděli jsem se rozhodla věnovat té tváři Gdaňsku, v níž jsou otištěny moderní dějiny. Tahle floskule obnáší povinně zastávku u Polské pošty, kde oficiálně začala druhá světová válka, a v loděnici, kde vznikla Solidarita. 

Útok na Polskou poštu možná znáte z četby Plechového bubínku. Je to tahle budova, dodnes v ní sídlí pošta a kromě toho i poštovní muzeum. Pif paf.

V 70. letech se k malým pomníčkům a pamětním cedulím připomínajícím hrdinnou padesátku obránců (většina jich ovšem nepadla v boji, ale zastřelili je až později) přidal ještě velký pomník. Vidíte na něm padlého bojovníka, bohyni Níké a hromadu dopisů.

Velkolepé rozměry i zpracování pomníku vzdorují dokumentaci...

Přítel instagram mi pomohl uchopit tenhle objekt ještě z jiného úhlu. :)

Meziválečná poštovní schránka. Byla to totiž velká sláva, když začala v Gdaňsku tahle polská instituce fungovat.

Gdaňské loděnice kdysi zaměstnávaly spoustu lidí a vyráběly lodě pro Sovětský svaz i jiné státy východního bloku. Po revoluci lodní byznys poněkud upadl, a tak je dnes většina tohoto areálu ve stavu (z)bourání.

Bláto, bláto... v pozadí lodní jeřáby.

Na kraji někdejších loděnic se staví obrovská budova Evropského centra Solidarity. Její architektonické řešení připomíná rozestavěnou loď a rez na plášti je záměrnem. Budova je obrovská, chce se říci až přehnaná, ale mně se líbí... Kromě toho její proporce v kontextu okolní zástavby ničemu nevadí a v podstatě nepřehánějí.
Až bude stavba hotová a otevřená, budu muset přijet do Gdaňsku znovu, abych ji mohla navšítvit. Navíc tu bude umístěná i multimediální výstava, na níž jsem se maličko podílela... (Pokud to čte někdo, koho jsem zneužila k natáčení, jistě se také těší. ;))

Zadní strana ECS (pokud přijmeme předpoklad, že čelní strana je jen jedna).

Uvnitř se po dostavění budou nacházet všechny možné sbírky a výstavy. Jednu z nich jsem navštívila v prozatímních prostorech a vyfotila si tam tenhle vtípek z doby výjimečného stavu...
("Občane! Mluv nahlas, zřetelně a nešifruj!")

 

Z čelní strany tvoří budova zadní plán náměstí Solidarity, jemuž dominuje vysoký Pomnik Poległych Stoczniowców. Dohromady to je skutečně značně monumentální záležitost. Už rozumíte, proč mi obrovská hmota budovy ECS nepřipadá přehnaná?

Hned vedle leží i slavná brána č. 2, kterou uvidíte snad na všech dobových záběrech z loděnic. Stávkující si sem chodili pro jídlo, zprávy z vnějšího světa i pro pusu od manžela/-ky.

Za posledních pět let jsem viděla poměrně dost filmů, které se odehrávají v Gdaňsku (eventuelně v Gdyni) a popisují události spojené s protikomunistickým odbojem. Je strašně zajímavé, že v žádném z nich není ani na okamžik zabráno historické centrum Gdaňsku. Jako kdyby to byla prostě dvě různá města, dva různé mytizované prostory, které prostě nesdílejí žádné postavy ani události... Na jedné straně stojí literární portréty starého města (Grass, Chwin, Huelle, ...), na druhé reportážní a dokumentární pohled na protesty, stávky, demonstrace, revoluce.
Z jednoho místa na druhé přitom běžný chodec dojde za chabých 20 minut.

Kousek od náměstí Solidarity se v podzemí nachází stálá výstava Drogi do wołności. Pro mě už tam mnoho nového nebylo (mám z různých dokumentů nakoukané i archivní záběry), ale výstava je to pěkná a hodná návštěvy. Je přizpůsobená i anglicky (ne-polsky) mluvícím návštěvníkům. Snad jedině klaustrofobikům doporučit nelze.

Čtyři dny v Gdaňsku

Minulý víkend jsem měla v souvislosti s Dnem všech svatých a Dušičkami prodloužený víkend, protože jsme ve čtvrtek dostali ve škole volno. Počítala jsem s tím už dopředu a zařídila si výletní program - cestu do Gdaňsku a okolí. Už dlouho jsem se tam chtěla podívat, ale z Prahy je to vážně daleko, takže vždycky nakonec padla volba na bližší region. Z Wrocławi je to ovšem o dost blíž, takže hurá! k moři.

Fakta a čísla

Spala jsem v příjemném hostelu Cycle On přímo v centru Starého města. Případným zájemcům ho upřímně doporučuju, je útulný, čistý, nový... Mimo sezónu byl rovněž velice levný a v podstatě úplně prázdný. Doporučuju tedy rovněž cestování mimo sezónu. :)

Na místo určení mě dopravil noční vlak. Byla to moje první jízda lehátkovým vozem vůbec a jsem spokojená - v drncajícím vlaku bych mohla spát jako Růženka věčně, nebýt průvodčích, kteří chodí každého včas vzbudit. Cesta přes noc je velká časová úspora, trasu dlouhou asi 550 km jel vlak okolo osmi hodin.

Po probuzení jsem se tedy jako kouzlem objevila v Gdaňsku. Počasí bylo krásné, což jsem obratem dokumentovala při pohledu na vlakové nádraží. Efektní jas a rozostření jsem přičítala časné hodině v oku fotografa, ovšem nakonec se ukázalo, že jsem měla prostě ochmatanou čočku, že.

Kromě zásadního plánu prozkoumat Gdaňsk v obou jeho podobách (tedy historické město i loděnice, kde vznikla Solidarita) jsem měla v úmyslu navštívit také zbytek Trojměstí - Sopoty a Gdyni - a někdejší křižácký hrad Malbork. I to se povedlo, s poznatky své ctěné čtenáře záhy obeznámím. :)

A teď už nebudu prodlužovat už tak dlouhý příspěvek a dáme si pár fotek:

Je libo jazykovku v domku Olivera Twista? :)

Původně obrovský středověký mlýn, dnes uvnitř poněkud necitlivě přestavený na nákupní galerii. Na obou stranách kolem něj ovšem pořád tečou někdejší mlýnské náhony.

Po proudu náhonu o něco výš stojí ještě menší mlýn.

A kolem pěkné domky.

Kostel św. Katarzyny. U něj se na chvilku zastavíme...

Jeho interiér totiž vypadá takhle.

V roce 2006 vyhořel.

Na jeho obnově se pracuje dodnes.

Malé hrázděné domky tu nejsou vzácností.

Nezvyklé půlnoční příhody

Včera jsem měla dlouhý večer. Dodělávala jsem překlad v šibeničním termínu a byla jsem opravdu strašně unavená, protože jsem se za celý týden nestihla pořádně vyspat. Korunovala to noc z neděle na pondělí, kterou jsem strávila v autobuse; v Kłodzku byla dopravní nehoda v místě, které zřejmě nejde objet (?!?), a náš óbrbus-polskibus tam stál asi dvě hodiny. Domů jsem tedy místo po jedné v noci dorazila před čtvrtou ráno. Již od půl deváté jsem pak seděla ve škole. 

Začíná se nám ten úvod trochu natahovat, přejděmež tedy k akci. :)

Když jsem překlad konečně dodělala, byla půlnoc. Rychlá sprcha, pyžamo a hurá! zapadnout do postele. Když jsem zhasla lustr, všimla jsem si, že za závěsem prosvítá žluté světlo.

(Na tomto místě je třeba upřesnit, že bydlím v přízemí a mám balkon do velikého dvora, kde parkují auta, kontejnery, jsou tam stromy, stůl na ping-pong a celkově tam bývá na poměry dvorků celkem rušno. Proto ten závěs.)

Ospale jsem si pomyslela, že asi někdo na dvůr postavil halloweenskou dýni. Už jsem se přykrývala peřinou, když mi najednou došlo, jaká je to blbost. (Ale už aspoň víme, jak se může někomu stát, že už hořela, když jsem si do ní lehal...)

Vyskočila jsem, odrhnula závěs, a tam, nějakých 15 metrů ode mně - vatra jako kráva! 

Fotky jsou ve stylu "potmě každá kráva čená"...

 

Nejdřív jsem zaklepala na spolubydlící, abych si ověřila, jestli se mi to nezdá. Nezdálo, takže jsme volali hasiče. Už už o tom věděli, a tři auta, která poslali, přijela za pár minut. Mezitím od prvního auta chytilo ještě druhé, které hořelo ještě rychleji a sem tam trochu připovybuchovalo.

Tato fotka je opravdu ryze dokumentační.

Ráno jsem si s myšlenkou na blog vyfotila i výsledek. Obě auta byla starší, přičemž to, které hořelo první, nebylo zřejmě ani pojízdné. To druhé naopak patrně někdo občas používal. 

Spolubydlící K. se teď celkem bojí si na dvoře zaparkovat to svoje. Kdyby totiž včera stálo o kousek blíž, mohlo klidně chytnou taky. Navíc ve mně případ budí silný dojem, že to někdo udělal schválně.

A jestli někomu bylo podezřelé, proč jsem v polospánku myslela na dýni, tady je odpověď: měla jsem totiž naplánované, že si dneska jednu vyřežu. Takže tady je:

Park Szczytnicki

Minulý víkend mě ve Vratislavi navštívil David. Řekla bych, že výlet se vysloveně vydařil - autobus jel, jak měl, počasí bylo překrásné a v mléčném baru jsme se nacpali spoustou dobrot. Oba dny. :)

V sobotu jsem Davida protáhla po centru (hlavně Tumský ostrov a Staré město), na neděli jsme si nechali výpravu k Hale století s fontánou a japonskou zahradou. Vyrazili jsme pěšky a příhodně využili, že se ke zmíněným pamětihodnostem dá dojít z větší části zelení (v tuto roční dobu možná spíše žlutí?), a navštívili przy okazji Szczytnický park. 

Po více než roce jsme tu taky dofotili film z foťáku od Terky, pročež dvě Davidovy fotografie z tohoto místa pro zlepšení umělecké úrovně článku přikládám.

Nevěřila jsem předpovědi počasí a samozřejmě mi bylo pěkné horko.

Tráva je dokonce ještě zelená a celkem svěží. Všechno to láká k ulehnutí.

Park má asi 100 hektarů a je tak jedním z největších ve městě. My jsme prošli jenom jeho malou část, pořádný průzkum by vyžadoval více času a/nebo bycikl. Hrál zářivými barvami, bučiny jsou na podzim snad nejkrásnější. Najdou se tu ale i různé exotičtější stromy, například ginkgo.

Kromě obvyklých věcí, které jsou k vidění v každém parku, jsme viděli také dva méně obvyklé úkazy: 

Dva různé psy, kteří najednou skočili ze dvou protilehlých stran do jezírka s kachnami. Kachny asi nebou moc chytré, protože tahle situace je dost zmátla a nevěděly, kam mají prchat. 

Druhá příhoda potom zase zmátla mě: na kraji parku u Mickiewiczovy ulice, kde je dost velký provoz (lidí, auta, tramvaje) pózovala fotografovi slečna v krátkém trenčkotu a sandálích na podpatku. Nejdřív jsem si říkala, že musí mít opravdu krátké šaty (když nekoukaly pod okrajem kabátku), načež se samozřejmě ukázalo, že pod trenčkotem nemá slečna na sobě nic. Historka jen tak na okraj pro milovníky stereotypů. :)

Kachní jezírko ještě před nájezdem psů.

Opravdu tu byl! :)

Krásně zlaté ginkgo. (Schválně, kdo z vás si je vědom, že se to píše takhle?)

A na závěr nemůže chybět romantický pohled na mostek. Nahá slečna se nachází za stromem na pravé straně fotky.

Streetart II

Na základně upozornění od maminky jsem přepnula ovládací prvky blogu do češtiny a povolila přidávání komentářů i pro anonymní uživatele. Používám tenhle redakční systém poprvé a moc jsem ho do hloubky nezkoumala... Jestli něco nefunguje tak, jak byste chtěli, dejte mi vědět a já to předělám. :)

A teď (protože typicky nestíhám a měla bych pracovat na zadaných úkolech ze školy) si dáme alespoň výběr streetartu, co se mi podařilo nasbírat za poslední dva týdny.

ul. Dubois

u botanické zahrady

Kdyby prase mělo křídla...

Sladový ostrov

Z pytle vypadávají peníze, takže na obrázku je asi zavilý kapitalista...?

"Struktura życia jest wrażliwą formą"

u zastávky Dubois

u městské zbrojnice

I fotbalový klub si zaslouží pěknou prezentaci, že? :)