Gdaňsk ve dvacátém století - pošta, loděnice, válka, revoluce

Neděli jsem se rozhodla věnovat té tváři Gdaňsku, v níž jsou otištěny moderní dějiny. Tahle floskule obnáší povinně zastávku u Polské pošty, kde oficiálně začala druhá světová válka, a v loděnici, kde vznikla Solidarita. 

Útok na Polskou poštu možná znáte z četby Plechového bubínku. Je to tahle budova, dodnes v ní sídlí pošta a kromě toho i poštovní muzeum. Pif paf.

V 70. letech se k malým pomníčkům a pamětním cedulím připomínajícím hrdinnou padesátku obránců (většina jich ovšem nepadla v boji, ale zastřelili je až později) přidal ještě velký pomník. Vidíte na něm padlého bojovníka, bohyni Níké a hromadu dopisů.

Velkolepé rozměry i zpracování pomníku vzdorují dokumentaci...

Přítel instagram mi pomohl uchopit tenhle objekt ještě z jiného úhlu. :)

Meziválečná poštovní schránka. Byla to totiž velká sláva, když začala v Gdaňsku tahle polská instituce fungovat.

Gdaňské loděnice kdysi zaměstnávaly spoustu lidí a vyráběly lodě pro Sovětský svaz i jiné státy východního bloku. Po revoluci lodní byznys poněkud upadl, a tak je dnes většina tohoto areálu ve stavu (z)bourání.

Bláto, bláto... v pozadí lodní jeřáby.

Na kraji někdejších loděnic se staví obrovská budova Evropského centra Solidarity. Její architektonické řešení připomíná rozestavěnou loď a rez na plášti je záměrnem. Budova je obrovská, chce se říci až přehnaná, ale mně se líbí... Kromě toho její proporce v kontextu okolní zástavby ničemu nevadí a v podstatě nepřehánějí.
Až bude stavba hotová a otevřená, budu muset přijet do Gdaňsku znovu, abych ji mohla navšítvit. Navíc tu bude umístěná i multimediální výstava, na níž jsem se maličko podílela... (Pokud to čte někdo, koho jsem zneužila k natáčení, jistě se také těší. ;))

Zadní strana ECS (pokud přijmeme předpoklad, že čelní strana je jen jedna).

Uvnitř se po dostavění budou nacházet všechny možné sbírky a výstavy. Jednu z nich jsem navštívila v prozatímních prostorech a vyfotila si tam tenhle vtípek z doby výjimečného stavu...
("Občane! Mluv nahlas, zřetelně a nešifruj!")

 

Z čelní strany tvoří budova zadní plán náměstí Solidarity, jemuž dominuje vysoký Pomnik Poległych Stoczniowców. Dohromady to je skutečně značně monumentální záležitost. Už rozumíte, proč mi obrovská hmota budovy ECS nepřipadá přehnaná?

Hned vedle leží i slavná brána č. 2, kterou uvidíte snad na všech dobových záběrech z loděnic. Stávkující si sem chodili pro jídlo, zprávy z vnějšího světa i pro pusu od manžela/-ky.

Za posledních pět let jsem viděla poměrně dost filmů, které se odehrávají v Gdaňsku (eventuelně v Gdyni) a popisují události spojené s protikomunistickým odbojem. Je strašně zajímavé, že v žádném z nich není ani na okamžik zabráno historické centrum Gdaňsku. Jako kdyby to byla prostě dvě různá města, dva různé mytizované prostory, které prostě nesdílejí žádné postavy ani události... Na jedné straně stojí literární portréty starého města (Grass, Chwin, Huelle, ...), na druhé reportážní a dokumentární pohled na protesty, stávky, demonstrace, revoluce.
Z jednoho místa na druhé přitom běžný chodec dojde za chabých 20 minut.

Kousek od náměstí Solidarity se v podzemí nachází stálá výstava Drogi do wołności. Pro mě už tam mnoho nového nebylo (mám z různých dokumentů nakoukané i archivní záběry), ale výstava je to pěkná a hodná návštěvy. Je přizpůsobená i anglicky (ne-polsky) mluvícím návštěvníkům. Snad jedině klaustrofobikům doporučit nelze.