Kdo neběhá, chodí

... já se teda většinou snažím běhat, ale minulou neděli jsem se rozhodla vyzkoušet kondiční chůzi. Oblékla jsem se jako na běhání, zapnula příslušnou aplikaci na mobilu (měří rychlost a kreslí trasu do mapy, co chtít víc!), vybrala trasu vedoucí přes krásná místa (chůze má tu výhodu, že stíháte koukat i kolem sebe) a šlo se. 

Samozřejmě jsem nešla řekou, ale po nábřeží - nevím, proč se ta trasa vykreslila šejdrem...

Těch 7 kilometrů jsem ušla za hodinu a ještě jsem si cestou stačila vyfotit pár míst, která jsem tady myslím ještě neukazovala... Bylo slunečno a teplo, krása.

(Druhý den mě samozřejmě bolelo kde co. Tolik ke slovu "kondiční", které padlo o něco výše.)

Copak to mají na Polytechnice? Vidíte dobře, je to lanovka...

Kabinová, moderní, báječná!

Vede přes rameno Odry do nového kampusu na druhém břehu. Dobrý, ne? V týdnu se snad taky svezu.

Na Grunwaldském náměstí stojí tyhle avantgardní paneláky z konce 60. let. Prý se v nich dneska nebydlí moc pohodlně, potřebovaly by opravit, ale ty oblé tvary by byla škoda obložit nějakou izolací, že jo...

Grunwaldský most se nevešel do záběru celý.

Pohlednice: Tumský ostrov z druhé strany, než ho fotím obvykle.

Malý výlet do Warszawy

Když se mi na podzim poštěstilo narazit na levné jízdenky na http://www.polskibus.com, neváhala jsem a koupila si dva na lednový výlet do Varšavy. Vzhledem k předpokládanému návalu povinností kvůli končícímu semestru (prognóza se ostatně plní...) jsem se rozhodla pro dvoudenní výlet, v pátek ráno tam a v sobotu večer zpět. Lístky jsem vzala dva.

Všechno dobře vyšlo - ve čtvrtek večer se mi podařilo dopsat bakalářku z lingvistiky, takže jsem si pauzu víc než zasloužila. Druhý lístek jsem dala M. a vzápětí se ukázalo, že její spolužačka z ročníku je právě na Erasmu ve Varšavě a můžeme u ní přespat. Geniální, že? A to jsem netušila, že K. bydlí přímo na Novém světě...

Ve Varšavě jsem nebyla poprvé, takže jsem mým hlavním cílem nebyly varšavské památky, ale různé parciální zajímavosti. Především jsem cílila na nové Muzeum historie polských židů. Nádherná moderní budova v parku uprostřed někdejšího ghetta ještě nebyla dostavěná, když jsem tu byla naposledy.

Dnes už je otevřená i dostavěná, takže jsem si ji mohla prohlédnout i zevnitř. Hlavní expozice ale stále není hotová, takže uvnitř jsem strávila o dost méně času, než jsem očekávala - prohlédla jsem si dočasné výstavy a kvůli hlavním sbírkám se budu muset vrátit zase někdy příště. Ne že bych si stěžovala. :)

Fotky jsou tentokrát z Instagramu, protože vzhledem k počasí (mlha, která by se dala krájet) jsou barevné filtry jediná šance, jak z toho obrazu vytáhnout nějaké obrysy. 

Kromě toho jsem se s děvčaty věnovala také dobrému jídlu. Když jsem v kavárně Petit appétit posnídala vynikající croque-monsieur a sklenku prosecca, nebyla jsem si vůbec jistá, ve které zemi se to vlastně nacházím.

Poslední fotku jsem pořídila během odpoledne, ještě než jsem se znovu sešla s děvčaty nad dobrou večeří na rozloučenou. Ohořelou duhu* jsem pozorovala z pekárny na náměstí Spasitele, a že to je nějaká pekárna! Mají úžasné pečivo a dobré víno, snadno by tam člověk proseděl celý den...

*Duha coby symbol (mimo jiné) emancipace sexuálních menšin neshořela poprvé, naposledy to schytala 11. listopadu od národovců. Na jaře ji mají zase obnovit (osadit umělými květinami), aktuálně na ní visí jenom jmelí.

On popular demand: co tam pořád děláš?

"Už skoro dva měsíce ani příspěvek, co ty to tam v té Wrocławi pořád děláš?"

Popravdě řečeno, v poslední době značně klesl počet napínavých zážitků (mám strašně moc práce do školy, což je z mého hlediska také někdy napínavé, ale čtenáře by to zřejmě tolik nevtáhlo) i krásných nových fotek (je vlastně skoro pořád tma...).

O Vánocích jsem strávila asi deset dní v Praze (a v Nejdku), ale teď už jsem zpátky a pilně se snažím dokončit jistou bakalářskou práci, abych ji pěkně včas odevzdala a ukončila tak svoje vleklé studium obecné jazykovědy. 

Ale protože člověk nemůže být živ jen vědou, věnuju se taky taky vaření. Včera jsem vyzkoušela něco nového a na sporáku mi vznikl vynikající zimně-novoroční pokrm. Řídila jsem se obecně receptem z tohoto odkazu, ale trochu jsem ho upravila a zjednodušila, protože jsem na to sama (tedy na přípravu i konzumaci) a nemám na to celý den, že. :)

(Za odkaz patří dík Zuzce ze zkvaseno.blogspot.com, což je mimochodem moc pěkný blog, pokud se tedy nebojíte pustit si kvasné procesy do kuchyně. Jelikož momentálně bydlím se třemi kluky, probíhá v mé blízkosti souběžně několik neřízených experimentů s kvašením všeho možného... :)

Argentinské guiso na návštěvě v Polsku

Co jsem do toho dala*:

- kousek anglické slaniny nakrájený na kostičky (v mém případě se to ovšem jmenuje boczek wędzony)

- 1 chorizo nakrájené na kolečka (v mém případě musela stačit pálivá papriková klobáska)

- 2 červené papriky (na kostičky)

- 1 mrkev (na kostičky)

- 1 cibuli (nadrobno)

- česnek (nadrobno), česnekofilové klidně několik stroužků

- 1 brambora pokrájená na kostičky

- rajčatovou passatu (moje pixla měla půl litru, klidně by se dala použít i krájená rajčata v plechovce)

- trochu vývaru na podlití (Ahoj mami, fakt mám v mrazáku vývar i tady. :))

- asi 200g obyčejné čočky, namočila jsem ji předem asi na 3 hodiny

- olej, sůl a koření, co se do toho hodí

A hurá na sporák:

Ve velké pánvi jsem rozpálila olivový olej a postupně jsem do něj přihazovala cibuli, mrkev, papriku, slaninu a klobásku. Všechno jsem orestovala hezky dozlatova, pak jsem prihodila česnek a nechala ho rozvonět. Pak jsem přidala bramboru a podlila celou věc vývarem. Nechala jsem to pár minut vařit, aby měla brambora náskok** a nebyla na konci tvrdá, a potom jsem přidala namočenou čočku, rajčata a zbytek vývaru. Přivedla jsem to k varu a vařila asi 15 minut, během nichž jsem to tu a tam promíchala, posolila (ale opatrně, je v tom klobáska a slanina, i ten vývar je trochu slaný) a okořenila z našich polských zásob (takže trochu majoránky, trochu tymiánu, trochu sladké papriky a pepř; žádnému Argentinci se s tím asi radši chlubit nebudu).***

Když je čočka měkká (pozor, aby se nerozblemcla) a množství tekutiny v pánvi připomíná spíš omáčku než polévku, je ta správná chvíle odstavit guiso ze sporáku, naložit si a dát si do nosu. 

Je to skvělý zimní jídlo, zahřeje a potěší i na pohled, je krásně barevný. A navíc je v tom čočka, tradiční to novoroční potravina. Tak si to třeba uvařte taky. :)

* Oproti vzorovému receptu jsem vynechala vepřové maso, kousek dýně, sladkou bramboru a trochu jsem improvizovala s kořením. Klidně to tam můžete zase vrátit, ale v chuti mi v mé verzi nic nechybělo, byla krásně plná a komplexní.

** Bramboru jsem radši předvařila ještě před rajčaty, co kdyby náhodou byla kyselá a brambora by zůstala tvrdá?

*** Fakt jsem do toho v žádné fázi nelila víno. :) Na mé poměry zcela nevídaná věc. Ale klidně by se tam asi vešlo, bez obav.

Horký talíř guisa servírujeme s literární přílohou...