Výlet do Leśnice

Když jsem nastoupila do primy na gymplu, měla jsem to do školy dál než kdykoli předtím, pročež jsem obdržela tramvajenku. Tím začala úplně nová éra zkoumání Prahy. Dosavadní pěší cesty, z jejichž perspektivy se jízda tramvají na Hagibor jevila jako výlet za město, nahradily smělé výpady v útrobách Tatry T3. Brzo jsem si obstarala notýsek, kam jsem si krasopisně rozepsala jednotlivé trasy tramvají (tehdy mimochodem neexistovaly linky 13 a 15). Potom jsem systematicky obrážela jednotlivé konečné zastávky a zaznamenávala si podrobnosti. Během pár měsíců jsem poznala spoustu míst, kde jsem nikdy předtím nebyla, a částečně z tohoto orientačního průzkumu těžím dodnes.

Ve Vratislavi jsem chodila asi 10 dní pěšky, než se mi podařilo získat studentský průkaz, který zároveň slouží jako nosič tramvajenky. Mezitím jsem stihla poznat bližší okolí, to vzdálenější čekalo na svou chvíli - a ta přišla, když jsem si vzpomněla na dávnou zálibu v oblíždění konečných. Nemám zrovna přebytek volného času, ale už jsem byla na čtyřech - Tarnogaj (č. 8, moc tam toho není), Park Przemysłowy (č. 23, tam už není vůbec nic), Kromera (č. 11, to je kousek od nás) a Leśnica (č. 20). 

Tramvaj číslo 20 do Leśnice jsem zvolila náhodou ve čtvrtek. Bylo krásné počasí a chtěla jsem jet devítkou na jih, abych se podívala do Jižního parku. Padla mi ale pod ruku jiná trasa, a tak jsem si řekla, že do parku pojedu až poté, co zjistím, jak vypadá konečná dvacítky. Veliké bylo moje překvapení, když jsem jela mnohem déle než kdykoli předtím (t.j. asi 35 minut, a to z centra), minula řídnoucí zástavbu, starou průmyslovou zónu i zbrusu nový fotbalový stadion a ocitla se na vesnici.

Po cestě jsem potkala muzeum moderního umění, které je ozdobeno dvěma pěknými artefakty:

Přesýpací hodiny z cyklu posedlého slovesem "být".

Vlak do stanice nebe. Je VELKEJ. :)

Když už jsem tam byla, rozhodla jsem se podívat, co tam mají pěkného. Leśnica bohužel trpí typickým neduhem příměstských vesnic - hustou kamionovou dopravou. Když se mi podařilo přejít ve zdraví silnici, objevila jsem za ní vstup do lesoparku se zámečkem. Vítané překvapení, Jižní park jsem odložila na jindy.

U vchodu do parku jsem si všimla trpaslíka. Jinak je vídám jen v centru, takže je to možná v tomto ohledu rekordman.

Zámeček je pěkně opravený, funguje jako kulturní centrum (koncerty, výstavy atp.).

V parku je několik rybníků nebo jezírek propojených potoky a kanály. Po kraji parku teče řeka. Proto tam najdeme spoustu kachen, které se chovaly docela zábavně, protože je zřejmě zmátlo nádherné teplé počasí.

Na stinné lávce nad tichým ramenem potoka jsem si obligátně fotila nohy. To jsou ty moderní zvyky.

Z té samé lávky (ale na druhou stranu) jsem vyfotila tohle krásné zátiší s můstkem a zastíněnou hladinou oddelěné části rybníka.

Nade mnou zářilo ve slunci listí, až oči a čipy přecházely.

Změny počasí zřejmě zmátly i tuhle růži. Zbytek keře byl v podzimním módu se žlutými usychajícími listy a červenými šípky.

V zadní části parku je další krásný rybník. Kachnám samozřejmě nezůstal utajen.