Stacja Europa - dva dokumenty na páteční večer

Zatím nemám, s kým bych tady chodila na pivo, takže jsem se na páteční večer poohlížela po nějaké kulturní aktivitě. Náhodou jsem ve Starbucks (kam normálně spíš nelezu, takže opravdu náhoda) narazila na plakát zvoucí na festival Stacja Europa s podtitulem Europa podzielona. Vzhledem k mojí studijní a profesní specializaci to vypadalo jako jasná volba, v podstatě to je program, jako bych byla... doma.

Web projektu: www.stacjaeuropa.pl

To je on. Od té doby, co mám chytrý telefon, už nejsou zápisníky vytížené, jak bývaly...

Jedná se o festival o společné nedávné historii střední Evropy*, na němž jsou kromě dokumentárních filmů (zcela nových, vročení 2013) k vidění i výstavní instalace a a divadelní představení.

*Zde upozorňuji, že Poláci chápou střední Evropu v trochu širším smyslu než my. Zjednodušeně řečeno si to představte tak, jako by Polsko bylo jejím pomyslným středem a sousední země na východě do ní patřily také - takže touto optikou do SE spadne třeba i něco z toho, co my rozumíme pod Evropou východní.

Jako bonus se festival odehrává v budově Wrocławského hlavního nádraží (Wrocław Główny), které bylo postaveno v polovině 19. století ve stylu pseudohistorizující anglické neogotiky a nedávno ho nádherně opravili (stihli to akorát do začátku fotbalového mistrovství). Kromě fasády je krásné i uvnitř, opravdu parádní revitalizace. Někdy udělám více fotek. Mimochodem, internet tvrdí, že opravy stály 162 milionů złotých a 113 z toho zaplatily fondy EU. Mohli bychom se od Poláků učit, jak se to dělá.

Ta barevná věc vpředu je "mluvící tunel" s fotkami, součást festivalu. Na fotografii je také zachycen vzácný úkaz - včera bylo polojasno!

Festival se odehrával v krásném a poněkud divoce vybarveném a pozlaceném sále. Hned jsem se tam cítila jako doma (= v Praze), protože přišlo celkem asi 12 diváků... a to jsem započítala režisérku filmu, moderátora a dva organizátory programu.U výlezu z výstavního tunelu před nádražím dokonce stál mladý muž v obleku, který mě začal okamžitě lákat na projekci (asi už tušil, že mc lidí nepřijde), což mi přišlo ohromně vhod, jelikož jsem se alespoň mohla zeptat, kde ten správný sál najdu.

První dokument na programu natočila Anna Ferens a jmenuje se Punkt oparcia. Film popisuje aktivity opozičních skupin či jednotlivců v komunistických zemích středovýchodní Evropy a zejména se zaměřuje na práci Evropského parlamentu - jak se poslanci o situaci disidentů zajímali, jak na ni reagovali, jaké rezoluce přijímali atd.

Struktura filmu je docela fragmentární a chvíli trvalo, než mi došlo, proč byli vybrány právě ty a ty kauzy nebo postavy disentu. Těžištěm filmu je totiž právě EP: v bruselských archivech se podařilo najít mnoho záznamů z jednání a diskusí, kde poslanci jako Otto von Habsburg nebo Jiří Pelikán hovoří o zcela konkrétních případech - smrti Pavla Wonky, věznění Enna Tarta (Estonsko), dělnících zatčených po povstání v Brašově (Rumunsko) atd. Také se zachoval záznam z proslovu Jana Pavla II. na půdě EP, který se rovněž vztahuje k tématu, jelikož zde papež vyzývá především k tomu, aby západní Evropa nezapomínala na lidi a země, které leží za železnou oponou.

Režisérka všechny tyhle protikomunistické bojovníky (nebo jejich blízké) vypátrala, natočila s nimi rozhovory a prostříhala je se záznamy z Europarlamentu. Někteří poslanci z archívních záběrů jsou tam pořád (vážně - být poslancem EP 30 let asi není až tak vzácné), takže natočila nové rozhovory i s nimi.

Vizuálně dokument není příliš atraktivní, většina záběrů je spíš ilustrativní a nepříliš výpravná. Typicky zachycují města v zimě - Prahu, Vrchlabí, Tarto, Bratislavu, Vilnius, Bukurešť... Pod špinavým sněhem jsou všechna dost ošklivá. Havní přínos filmu spočívá podle mě v tom, že představuje situaci 80. let v různých zemích včetně těch, na něž obvykle až tolik nemyslíme. Jak podotkla režisérka v následné krátké debatě, většinou netušíme nic o tom, že zatímco v Polsku v této době přicházelo uvolnění a lidé začínali demonstrovat hromadně a báli se méně, v Estonsku stále zavírali lidi do lágrů stalinského ražení. Také se málo ví o tom, že (krvavou) revoluci v Rumunsku do značné míry vehikuloval fakt, že lidi doslova bez přehánění neměli co jíst.

Zajímavé je i dozvědět se víc o aktivitě EP ve věci východoevropských (v tehdejším smyslu slova) disidentů. Myslím, že přístup europoslanců byl často dost naivní a že přijímané rezoluce toho reálně moc nezměnily. Sami disidenti navíc neměli tušení, že se zde o nich mluví a že mají nějakou morální podporu. Nicméně ale nelze popřít, že se (někteří) poslanci EP opravdu zajímali a východní Evropa jim ukradená nebyla.

***

Druhý dokument Europa Środkowa idzie na wolność (rež. Mirosław Jasiński) zpestří tento příspěvek alespoň plakátem. :) Komentovat ho budu jenom stručně. Pojednává o prvních velkých problémech, s nimiž se musely země střední Evropy společně vyrovnávat po pádu komunismu: rušení Varšavské smlouvy, pozdější vznik Visegrádské trojky (dnes čtyřky, že) a zejména odsunutí sovětských vojsk z území Polska a Česka. Jeho záběr je tedy podstatně užší a detailnější než v případě předchozího filmu, díky čemuž je i přehlednější.

Je mi jasné, že to stejně až sem nikdo nedočetl, ale zmíním alespoň jednu zajímavou informaci, kterou jsem předtím neznala a která mě vcelku potěšila:

Poláci měli velký problém zbavit se sovětské armády. Řekli proto, že přes svoje území nepustí stahované vojsko z NDR (toto stažení bylo už domluvené), pokud se s nimi Sověti nejdříve nedohodnout na stažení vojáků také z Polska. Sověti na to zareagovali tím, že požádali o průjezd vlaků skrz Československo a nabídli za to tehdejší vládě dost velkou sumu peněz. Čeští vyjednavači v čele s Michaelem Kocábem a gen. Svetozárem Naďovičem to ale odmítli a byli solidární s polskými kolegy. Taktika vyšla a nakonec se střední Evropa sovětských vojsk zbavila úspěšně a poměrně rychle, právě včas před Janajevovým pučem.